Loading...
Divadlo v Pytli už přes dvacet let oživuje nejen Hrob

Divadlo v Pytli už přes dvacet let oživuje nejen Hrob

1. 2. 2022

„Zrovna jsem se vynořil z chladných vod Barbory!“ zněla esemeska odpovídající na žádost o rozhovor od Petra Stolaře. Právě na počátku ledna totiž pořádá Noční běh zmizelým Kocourkovem, který obsahuje i koupání ve tři a půl kilometru vzdáleném zatopeném hnědouhelném dole Barbora u obce Oldřichov.

Vyprávění Petra Stolaře o jeho životě a divadle, což jsou v jeho případě dvě slova pro totéž, přímo překypuje podivuhodnými nápady, které realizuje s lehkostí akrobata. „Říkáme si Hrobtužilci a obec Kocourkov mimochodem opravdu existovala. Kvůli povrchové těžbě byla zničena, jenže žádné uhlí pod ní asi nenašli, tak jen zmizela. Já sám jsem původně Tepličák a s Hrobem jsem se seznámil, když jsem sem dojel jako kluk na sjezdovkách, protože to z Bouřňáku pořád jelo,“ uvádí svůj příběh Petr Stolař.

Z hrobského divadla se v době pandemie vysílají také online rozhovory a další program.

Počátky Divadla v Pytli

Divadelní spolek, tehdy sdružení, založil 1. září 1999 s přáteli Petrem Jílkem, Jiřím Baldou a Michaelou Závodnou. Už v roce 1997 přišla od tehdejšího starosty nabídka pronájmu hrobského, původně secesního kina, postaveného v roce 1927.

„Někdy v sedmdesátém šestém bylo kino přestavěno na širokoúhlý formát a z vizuálního hlediska se změnilo na funkcionalististickou krabici. Po revoluci bylo na nějakou dobu opuštěno, a podle toho v roce 1997 také vypadalo – bylo to taková vlhká tmavá nehostinná budova, ale veliká. V té době jsem byl v rámci civilní služby hlídačem atomového krytu, kde zřídili dům dětí. Nebyla tam žádná okna a když jsme tam zkoušeli divadlo, nemohlo nás nenapadnout jméno Divadlo V Pytli. O rok později jsme nabídku starosty Hrobu přijali a od té doby kino zvelebujeme. V roce 2007 jsem ho koupil,“ vypráví Petr Stolař o začátcích vedoucích k současné podobě hrobského svatostánku umění, které se proměnilo k nepoznání. „Z mrtvého kina se stal noblesní dům.“

V divadle jako doma

Úpravy kinosálu nyní umožňují hraní divadla, promítání starých filmů z promítačky přímo uprostřed sálu, ale i digitální projekci a stínohru. V divadle jsou vedle velkého sálu i výstavní prostory, divadelní klub, horní sál jako westernové městečko a pohádkové muzeum i bytová jednotka, takže Petr Stolař s rodinou v něm bydlí a pořádá tak v podstatě i malá obýváková představení. Divadlo samotné má dva zaměstnance a okruh asi osmdesáti lidí z řad přátel, kteří něco umějí a jsou připraveni se zapojit.

Zázraky za doby pandemie

Covidová pandemie aktivity Divadla V Pytli nedokázala ani zastavit, ani omezit. „Vzhledem k zákazu shromažďování jsme zorganizovali alternativy – třeba pojízdné pódium s ozvučením a osvětlením namísto slavnosti rozsvěcení vánočního stromku se odehrálo v Hrobě a v Oseku, Mikulášská a Andělská jízda v Dubí a Novosedlicích, vloni v dubnu jsme začali naše divadelní kusy streamovat a získali od internetových diváků příspěvky, místo běžného dětského dne jsme v Hrobčicích uspořádali pohádkovou jízdu a v Krásném Lese třeba strašidelnou stezku, v Bílině jsme odehráli v kostele živý Betlém, ze kterého vlastně vznikl film, a ještě 30. prosince se sehrálo v Mostě na farmářských trzích naše hodinové představení plné barev a tance Jak stárne rok. V bílinské nemocnici jsme si v maskách povídali o Vánocích s klienty na oddělení dlouhodobě nemocných a taky bych rád zmínil třeba naši talkshow Škvírkou z Hrobu, která je mezi jinými našimi počiny k vidění na našem youtube kanále Divadlo V Pytli,“ vypočítává Petr Stolař.

Když bylo všude zavřeno, Petr Stolař a spol vyrazili bavit lidi do ulic.

Mezi jeho kreativními činnostmi nechybí ani filmová tvorba. Když působil jako kostýmovaný průvodce na zámku Duchcov, bylo mu líto chvil, kdy se čekalo na návštěvníky, a tak došlo k tomu, že během sedmi let zde vznikl film Giacomo, živá legenda.
Petr Stolař je ředitel divadla, moderátor, autor divadelních her, mim, žonglér na chůdách, tanečník, loutkoherec, ale také výtvarník. Ještě jako student Pedagogické fakulty v Ústí nad Labem maloval v listopadu 1989 plakáty pro účely takzvaných Ekologických demonstrací. První jeho tvořivou prací bylo tehdejší Radio Tep, kde moderoval s Tomášem Morávkem ranní show.

Mimo jiné hrál na loutkové scéně divadla Rozmanitostí v Mostě, studoval herectví v Šumperku, pantomimu v Regensburgu, ale také teologii. „Vždycky, když jsem na škole nasál, co jsem potřeboval, nechtěl jsem se dál zdržovat teorií a odešel do praxe. Myslím si, že mým úkolem zde je rozdávat radost a sílu,“ svěřil nakonec své motto Petr Stolař.

Svému jménu začal dělat čest i prací se dřevem. Při stavbách pater i pergol, nebo letního kina na pozemku hned vedle divadla. K řezbářské práci přičichl na kurzu z nutnosti, když nikdo nechtěl realizovat jeho sochu mrtvého vlka, z něhož vyskakuje babička s Karkulkou. „A přitom právě tento můj prostorový záměr bude nejlogičtější spojení mého údělu – divadla pro děti a Hrobu: Hřbitov pohádkových postaviček, které pro slávu hlavního hrdiny musely v příběhu položit život!“ A rozloučil se větou: „Navštivte nás někdy v Hrobu, stejně k nám jednou musíte!“

Sdílet článek
Loading...